Eduard Seidler, generál námořního dělostřelectva

16.02.2010 21:36

O JEDNOM GENERÁLU NÁMOŘNÍHO DĚLOSTŘELECTVA Z GUNTRAMOVIC

 

Petr Andrle

 

Česká republika je státem bez moře a o poslední flotilu nás připravil údajně pirát Kožený. Jinak jsme jako národ měli přístup k moři vždycky-naposledy v Rakousku – Uhersku.  Asi proto tak rádi jezdíme na Jadran. Málokdo však ví, že za první republiky jsme sice neměli žádné loďstvo natož námořní dělostřelectvo. To vůbec. Přesto byl mezi důstojníky Československé armády generál námořního dělostřelectva. Byl dokonce profesorem námořní akademie v Rijece, kde přednášel teorii dělostřelectví. Jako námořník začínal v Pule. Avšak jinak patří do Nízkého Jeseníku. Narodil se v obci Guntramovice jako Eduard Seidler. Obec Guntramovice je dnes součástí Budišova nad Budišovkou a zde také v roce 1936, tedy před 70. lety, generál Seidler zemřel. V naší oblasti byli vůbec dobří námořníci.  V době kdy v dnešní chorvatské Pule začínal tento budoucí generál jako námořník, byl zde přednostou námořní nemocnice námořní vrchní štábní lékař I. třídy MUDr. Jan Krumholz, patřící mezi významné rodáky obce Dvorce u Bruntálu. Po absolvování církevní školy ve Dvorcích a gymnázia v Olomouci studoval Jan Krumholz na c. k. lékařskou Josefskou akademii, kterou ukončil s vynikajícím prospěchem. Hodně cestoval a zajímal se o poměry ve zdravotnictví v mnoha zemích světa. Mimo jiné byl také osobním lékařem arciknížete Karla Štěpána, který velel rakousko-uherskému námořnictvu.  MUDr. Jan Krumholz je autorem mnoha odborných lékařských pojednání a jeho kniha Boj proti malárii neztratila dodnes nic na své aktuálnosti. V roce 1901 odešel tento významný námořní lékař do výslužby a při té příležitosti obdržel jedno z nevyšších vojenských vyznamenání důstojnický kříž Řádu Františka Josefa.  Zemřel v listopadu 1901 v Olomouci, kde je také pohřben, leč zapomenut. Takže přibližně ve stejné době byli významnými činiteli rakousko – uherského námořnictva dva naši rodáci, kteří zanechali po své činnosti výraznou stopu.

 

Již nejednou jsme poukazovali na to, že nejvíce významných rodáků v oblasti má obec Dvorce u Bruntálu. Spolu s životním příběhem námořního generála Seidlera jsme nemohli nevzpomenout MUDr. Jana Krumholze ze Dvorců, který byl ve stejnou dobu také vlastně vysokým námořním důstojníkem. Dvorce měly vojenských osobností více.

25. srpna 1832 se ve Dvorcích narodil Karel Rummer von Rummmershort, který patřil k vynikajícím důstojníkům rakouského četnictva. Dosáhl hodnosti plukovníka (velel četnictvu v Linci) a za své zásluhy o stát byl dokonce povýšen do šlechtického stavu.  Jeho o patnáct let mladší bratr Adolf Rummer se stal tkalcem a bylo by mu zřejmě určeno, aby jím zůstal. V prusko - rakouských válkách v roce 1866 byl povýšen na poručíka a navržen k absolvování válečné školy. Ukázalo se, že měl v tornistře maršálskou hůl – velel sboru, později byl povýšen na generála a stal se velícím generálem v Litoměřicích. Ve velitelském sboru rakouské armády 19. století najdeme i dalšího dvoreckého rodáka von Millera, který to dokonce dotáhl až na polního maršála.

Můžeme mít pochopitelně řadu výhrad k tomu, co se v 19. století v Evropě či v Rakousko-Uhersku odehrávalo. Nesporné však je, že tehdejší systém byl nastavený tak, aby se do vysokých funkcí dostávali lidé mimořádné schopní. Rodák z nedalekého Města Libavé Ignác Czapka (1792 – 1860) se stal v roce 1838 vládním radou a starostou města Vídně.  V roce 1843 byl povýšen do šlechtického stavu a v roce 1856 byl jmenován dvorním radou a policejním ředitelem města Vídně.  Jestliže vzpomínáme rodáků, kteří dosáhli význačných postů, vydáváme i svědectví o úrovni základního školství, a o společenském duchu a životě městeček a obcí v té době. Nic více tím nechceme říci.

 

Na  guntramovickém hřbitově

 

Hřbitov v Guntramovicích se rozkládá kol malého kostelíka sv. Jakuba Většího. Vlevo od kostelní lodi ve stínu nízké zídky je malý pomníček. Na jeho černém mramoru pod zlatým nápisem Familie Seidler vidíme fotografii muže v námořnické uniformě ozdobené několika vyznamenáními. Pod fotografií nápis: Eduard Seidler, Marine – Art. Generál – Ing. i R., což můžeme přeložit jako Eduard Seidler, generál námořního dělostřelectva – inženýr ve výslužbě. Nejedná se tedy o prostého námořníka, jakých měla stará monarchie tisíce ze všech koutů rozsáhlé říše. Eduard Seidler musel být vzdělaným a schopným člověkem, aby se vypracoval k tak vysoké hodnosti. Jak ale začínal?

 

Kariéra venkovského chlapce

 

Jméno Seidler bylo v Guntramovicích poměrně časté a nacházíme je opakovaně i v různých guntramovických kronikách. Guntramovice byly odjakživa samostatnou a patřičně pyšnou obcí. Pouze po roce 1918 byly krátce přejmenovány na Gundřovice, ale později se vrátily k původnímu názvu. Ve svých 21 letech na jaře 1880 byl Eduard Seidler odveden k vojenské službě a 1. 10. téhož roku nastoupil jako jednoroční dobrovolník u pěšího pluku č. 54 v Brně. Pro objasnění nutno dodat, že jednoročním dobrovolníkem se mohl stát ten, který po ukončení středoškolského vzdělání chtěl pokračovat ve studiu na vysoké škole a nechtěl strávit tehdejší tři roky v základní vojenské službě. Po skončení jednoroční dobrovolné služby a po úspěšném složení příslušných zkoušek se mohl stát důstojníkem v záloze. Tak tomu bylo i u Eduarda Seidlera. Do civilu byl propuštěn 30. 9. 1881. Poté se věnoval, jak zákon předpokládal, vysokoškolskému studiu a získal titul inženýra.

 

Znovu do uniformy

 

Předchozí služba v armádě se inženýru Seidlerovi zalíbila. Dobrovolně se přihlásil ke službě u námořního dělostřelectva a 1. května 1888 nastupuje v Pule. Pula byla tehdy významným přístavem a základnou c. a k. námořnictva. Ukázal být se velice schopným důstojníkem, protože již od roku 1893 přednáší teorii dělostřelectví na námořní akademii v Rijece. V roce 1905 je převelen do Vídně na ministerstvo války, kde v sekci námořního dělostřelectva pracuje do roku 1910. Poté se vrací na námořní velitelství do Puly. Zde pracuje v technickém útvaru po celou dobu 1. světové války, až do rozpadu monarchie. Během své služby postupoval jak v hodnostech tak funkcích. Posledního povýšení se mu dostalo 1. května 1917, kdy byl jmenován generálem námořního dělostřelectva. Do 28. října 1918 celkem odsloužil, jak říká příslušný záznam, 31 let, 7 měsíců a 4 dny.

 

Československým generálem

 

Hned po vzniku Československé republiky se stal jejím loajálním občanem a okamžitě nabídnul své služby novému státu. Byť věděl, že asi již nikdy nebude Československo mít námořní dělostřelectvo.  Přesto si podal dne 29. 5. 1919 žádost, kterou se hlásil do svazku Československé armády. Příslušná komise MNO jeho žádost projednala a 29. 1. 1920 rozhodla pojmout E. Seidlera mezi vysloužilce Československé armády. A tak se náš důstojnický sbor rozrostl o jednoho generála. Což o to, generálů bylo vždycky dost. Ale generálů námořního dělostřelectva je na světě vůbec málo. Suchozemský stát uprostřed Evropy jednoho měl. Zdatného a kvalitního. Věnoval moři a dělům více než třicet let a ve světě se v té době na různých lodích plavili jeho studenti z námořní akademie. Všimněme si ještě jedné zajímavé věci. Generál Seidler, jakkoli pocházel se Sudet a byl samozřejmě dle řeči mateřské Němcem, projevil okamžitě loajalitu k novému státu. Je nesporné, že kdyby se například přestěhoval do Vídně, byl by zde jistě našel vhodné známosti. Rakousko si svých vysokých důstojníků vysoce vážilo a on sám pracoval pět let na ministerstvu války. Jistě mohl zvolit pohodlnější cestu.

 

Rolnická loajalita

 

Proč tedy generál Seidler zůstal doma a ztotožnil se s novým státem? V roce 1585 se majitel číslo domu 37 Václav Seidler ujal rychtářské funkce v Guntramovicích. Tedy před více než čtyřmi sty lety. Od té doby drželi Seidlerové rychtářství až do první poloviny 19. století, když přešla rychta do rodu Jahnů. Když se Eduard Seidler v roce 1859 narodil, naslouchal často vyprávění svého dědečka, posledního rychtáře rodu Seidlerů. Pochopitelně o tom, co všechno rodina Seidlerů pro Guntramovice udělala. Nemohl jinak než být hrdý na svoji minulost a na z toho vyplývající odpovědnost rodiny, kterou prezentoval. V guntramovickém kostelíku měla Seidlerova rodina první lavici. Budoucí generál se učil číst a psát ve škole, v níž se totéž učil jeho děd i praděd. Škola byla díky jednomu z rychtářů Seidlerů zřízena již počátkem 17. století.  Jestliže jste nositeli takové minulosti, máte kořeny tak hluboce v krajině, že vás nenapadne odcházet. A tak díky rolnické poctivosti a umanutosti sedláků Seidlerů (nebyli nikdy jiného řemesla) nemohl ani generál konat jinak. Místo jeho posledního odpočinku bylo dávno již určeno mezi hroby předků na guntramovickém hřbitůvku a on sám chtěl udělat pro rodnou obec, co se dalo.  Díky tomu se může Československo chlubit tím, že mělo opravdového námořního dělostřelectva generála. Pomníček najdete na hřbitově v Guntramovicích i dnes. Jako zázrakem přežil všechny vlny vandalismu, jejichž smyslem bylo bez přemýšlení a při naprosté absenci kultury ducha ničit vše německé.