Kardinál LEV baron v. SKRBENSKY a další duchovní z Vítkovska

24.12.2009 20:44

 

Petr Zahnaš

 

 

Toto krátké pojednání je věnováno několika neprávem opomíjeným, méně známým osobnostem z  Vítkovska. Byli jimi katoličtí duchovní, jejichž působení neoddělitelně patří ke zdejší oblasti a kteří se na konci 19. a v první polovině 20. století významným způsobem zapsali do její historie.

Jedním z nich byl kardinál Dr. Lev baron von Skrbenský. Rodině Skrbenských patřil v letech 1867 – 1884 statek Melč a její dva členové jsou pochováni na hřbitově u farního kostela v blízkém Radkově.

P. Lev Skrbenský se narodil dne 12. července 1863 na zámku Hukovice u Bartošovic na Novojičínsku Filipovi baronu Skrbenskému a Leonii baronce Badenfeldové. Po studiích na benediktýnském gymnáziu v Kremsmünsteru a vyšším gymnáziu  v Kroměříži, vystudoval práva v Innomosti. Dostalo se mu tedy, dnes bychom řekli „evropského“ vzdělání. Po roční vojenské službě u dragounského pluku v Kojetíně se rozhodl věnovat se duchovní dráze. Jeho rodiče, zejména matka, nebyli touto volbou nadšeni. Přesto však v roce 1885 vstoupil P. Lev Skrbenský do kněžského semináře v Olomouci. Jedním z jeho prvních počinů bylo, že se již jako klerik, přijel rozloučit s dragounskými důstojníky do Kojetína.

Po ukončení studia byl v roce 1889 vysvěcen na kněze a po krátkém působení jako kooperátor na faře v Dubu na Moravě byl poslán k dalšímu studiu do Říma. V roce 1892 tam byl promován doktorem církevního práva. Po krátkém působení v Uherském Ostrohu se opět vrací do Melče, kde byl dne 9. ledna 1894 ustanoven farářem. Tehdy převzal melčskou farnost s nově postaveným a vysvěceným kostelem sv. Antonína Paduánského.

Za svého působení v národnostně smíšené, převážně však německy mluvící Melči, byl velmi oblíben. V Melčské farní kronice najdeme o jeho působení také tuto poznámku: „Velmi dobře se vyznal v duchovní správě. Šetřil rovnoprávnosti co nejsvědomitěji a přátelský poměr mezi oběma národnostmi upevňoval. Kázal velmi horlivě. Nemocným byl pravým duchovním utěšitelem a zvláště byl miláčkem dítek. Vynikal vždy a všude skromností, pokorou a duchem ušlechtilým.“

Vedle rozvíjení úrovně duchovního života v obci, v září 1895 posvětil budovu nové, na náklady Camilla, hraběte Razumovského postavenou školu, a zasloužil se také o pozvednutí celkové kulturní úrovně Melče.

Dne 16. května 1897 byl P. Dr. Lev baron Skrbenský arcibiskupskou kapitulou zvolen olomouckým kanovníkem.  O rok později, v září 1898 pak byl jmenován proboštem u sv. Mořice v Kroměříži. A tak, jak uvádí melečská farní kronika „dne 20. října 1898 zcela tiše definitivně opustil Melč, zanechav tu po sobě blahou památku.“

Tím však vzestup P. Dr. Lva barona Skrbenského v církevní hierarchii nekončí, neboť po roce působení v Kroměříži byl „Jeho Veličenstvem císařem a králem Františkem Josefem I. dne 15. září 1899 jmenován pražským arcibiskupem“.  Dne 6. ledna roku 1900 byl arcibiskupem Theodorem v Olomouci vysvěcen a 13. ledna 1900 „slavnostně vjel do Prahy.“  Od 15. dubna 1901 se stal kardinálem a účastnil se konkláve při volbách papežů v letech 1903, 1914 a 1922.

Jmenování P. Dr. Lva barona Skrbenského primasem království českého bylo pro obec Melč i zdejší farnost velmi významnou událostí. Pro ně byl tento jejich bývalý občan a melčský farář ztělesněním skutečnosti, že v národnostně smíšené obci, i v době eskalujících  nacionalistických nálad,  je možné nalézt cestu ke společné shodě a spolupráci Čechů a Němců. Svému bývalému faráři k jeho jmenování blahopřáli a P. Lev Skrbenský jim spolu s poděkováním, zaslal na faru na památku  svůj  obraz.

V červenci roku 1914 pak ještě jednou, již jako pražský arcibiskup, do Melče zavítal. Stalo se tak v souvislosti se svatbou Marie, dcery hrabat Marie a Camilla Razumovských s Kunem svobodným pánem ze Spiegelfeldu. Na svou bývalou farnost přijel 8. června 1914 automobilem ze Suchdolu. Dalšího dne, téměř v předvečer vypuknutí  první světové války (dne 28.června byl v Sarajevu spáchán atentát na následníka trůnu arcivévodu Františka Ferdinanda) pak  vykonal svatební obřad.

Pražským arcibiskupem, mimochodem posledním českým primasem šlechtického původu,  byl až do roku 1916. V období let 1916 až 1920 zastával pak funkci olomouckého arcibiskupa. Poté, co byl při automobilové nehodě vážně zraněn a zůstaly mu trvalé následky po komplikované zlomenině nohy, požádal papeže o uvolnění z úřadu a odešel na odpočinek na rodové sídlo, na zámeček v Dlouhých Loučkách, kde 24. prosince roku 1939 zemřel.

P. Dr. Lev baron Skrbenský byl nejen významnou osobností v církevní hierarchii, ale neopominutelné jsou také jeho lidské a charakterové vlastnosti. I dalším, poměrně méně známým osobnostem z duchovní sféry, o nichž bude dále pojednáno,  právě takové rysy nebyly, vedle velké osobní statečnosti,  cizí.

 

V Nových Těchanovicích u Vítkova se 27. července 1881 narodil Eduard Kluger, který po kněžských studiích v Olomouci a Brixenu a vstupu do Řádu německých rytířů (Řádu bratří a sester Panny Marie Jeruzalémské) přijal řádové jméno Heribert. Začínal jako kaplan v Dolní Dlouhé Loučce a později působil jako katecheta na gymnáziu v Bruntále, kde také vyučoval českému jazyku.

Od nástupu Hitlera k moci v sousedním Německu zaujímal výrazné protinacistické postoje, což mu v německém prostředí Bruntálu a zejména pak po nacistickém záboru Sudet, přineslo značné problémy. Když v roce 1938 hořely v Sudetách synagogy, řekl při vyučování studentům: „kdo sejme tuto hanbu z Německého národa?“  Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Byl okamžitě propuštěn a penzionován, soustavně byl sledován gestapem. Se svými názory se však ani tehdy netajil. A to už se v Bruntále obecně vědělo, že páter Kluger je stejně jako ředitel semináře P. Karl  Schrammel  nebo hornobenešovský knihkupec a vydavatel Eduard Schlusche  „zralý pro koncentrační tábor“.

Byl sledován a kontrolován a jeho výroky jako: „Je třeba mnoho se modlit za činitele státu, aby jednali správně“ pak stačily k tomu, aby byl 21. srpna  roku 1944, ve 3 hodiny ráno, gestapem zatčen.  Byl převezen do opavské věznice a odtud na konci roku transportován do koncentračního tábora v Dachau. Během transportu však onemocněl tak těžce, že musel několik týdnů strávit ve vězeňské nemocnici v Liegniz (Legnica v dnešním polském Dolním Slezsku). Dne 6. ledna 1945 byl pak dopraven do Dachau, kde dostal vězeňské číslo 137.344. Brzy po převozu do Dachau, dříve než mohl být přidělen na tamější známé „kněžské oddělení“, dne 18.ledna 1945 „na chorobu ledvin a srdeční infarkt“ zemřel.  V Dachau  se ještě setkal i se svým bruntálským kolegou P. Waltrem Hornym, kterého gestapo zatklo již v roce 1941.

Jeden z jeho žáků, profesor dr. Johannes Hampel o něm  v srpnu 1984 napsal: „Pater Kluger je v mé paměti jako nad svíci rovný, nekompromisní člověk.“  Uvedl také, že po zpustošení bruntálského židovského hřbitova se P. Kluger vyjádřil: „je to strašlivý zločin, který nám všem přinese neštěstí.“

 

Farář Johann Nepomuk Smolik se narodil v roce 1878 v české rodině ve Vídni. Vystudoval a na kněze byl vysvěcen v roce 1903 v Olomouci. Jako duchovní působil vždy v německých farnostech na severní Moravě a ve Slezsku. Po kaplanských letech ve Velkých Losinách a Jiříkově se v roce 1928 stal farářem v Bílčicích a od roku 1934 byl farářem v Nových Lublicích. Za svého pobytu zde také získal titul konzistoriálního rady.

Byl znám svými nekompromisními názory a postoji vůči rozmáhajícímu se nacismu. Své věřící již dlouho před rokem 1938 upozorňoval na situaci církve v nacistickém Německu a veřejně se  za „pronásledovanou církev v Německu“ modlil.

Veřejně se také hlásil k tomu, že když bylo po připojení Sudet k Německé říši dodatečně uspořádáno referendum, hlasoval „NE“. Od té doby jeho kázání v kostelích novolublické farnosti navštěvovali pravidelně určití, ne vždy věřící, ale za to oddaní funkcionáři strany NSDAP. Věty jako „Ježíš Kristus je náš vůdce“ na konci kázání na svátek Krista Krále v roce 1940 se pak, poté, co o nich bylo patřičným způsobem na patřičných místech referováno, staly záminkou ke Smolikovu zatčení gestapem v březnu 1941.

Po jeho převozu do policejní cely na opavském gestapu se do Opavy vypravila početná skupina německých farníků z Nových Lublic a statečně se zde zasazovali o jeho propuštění. Dostalo se jim však odpovědi, že „to by s nimi musel za pátera Smolika přijít orodovat sám místní skupinový stranický vedoucí“. Ten však těsně předtím P. Smolika udal. Důvodem udání bylo také to, že místní straničtí funkcionáři chtěli budovu novolublické fary využít pro potřeby Hitlerjugend, podobně jako tomu již od počátku války bylo s českou školou v Melči nebo po určitý čas také s objekty v nedalekých Janských Koupelích.  A novolubličtí funkcionáři NSDAP nechtěli zůstat pozadu.

7. července 1941 se farář Smolik ve svých 63 letech dostal do Dachau, kde měl číslo 26.618. Zemřel o rok později, 26. srpna 1942, vysílením. Jeho krajan, a spoluvězeň, už zmíněný bývalý ředitel bruntálského semináře P. Karl Schrammel o tom později napsal: „Faráře Smolika z Nových Lublic jsem posledních čtrnáct dní nosil na zádech k apelu; dosáhl vysvobození skrze pec“.

 

A mohli bychom jmenovat další statečné kněze, pocházející z této oblasti nebo působící na Vítkovsku.  I mnozí z nich se z koncentračních táborů a nacistických věznic nevrátili.

Již zmíněný P. Karl Schrammel, ředitel semináře v Bruntále, byl pro své veřejně prezentované protinacistické postoje v červenci roku 1941 zatčen a po krátké vazbě v Opavě převezen do koncentračního tábora v Dachau.  Zde, na tzv. „kněžském oddělení“ sloužil tajné mše a také se mu podařilo najít cestu, kterou bylo možno propašovat ven  zprávy o nacistických zvěrstvech, v táboře páchaných. Věc se však nepodařilo utajit a P. Schrammel byl v podstatě odsouzen k smrti. K vykonání exekuce byl však, z důvodů utajení před ostatními duchovními,  převezen do Buchenwaldu, kde byl, třetí den po příjezdu, oběšen.

Některým zatčeným a vězněným kněžím bylo dopřáno dožít se konce války. P. Franz  Müller z Vítkova byl od konce listopadu 1941 do 9. dubna 1945 vězněn v koncentračním táboře v Dachau, kde se dočkal osvobození.  Podobně P. Johan Porubský, farář z Horních Životic,   byl za své působení mezi českými farníky od roku 1943 vězněn v Opavě a později v Dachau. Odtud byl na konci války zařazen do pochodu smrti a 26. dubna 1945 osvobozen. A tak bychom mohli jmenovat P. Nikolause Sindtlara z Opavy, P. Aloise Starkera z Bílé Vody , šternberského děkana dr. Dominika Willnera a další.

Podle dosud nedokončených výzkumů historika Jaroslava Macka bylo v Sudetách za 2. světové války z celkového počtu 1.640 duchovních vyšetřováno gestapem 1.143. 110 jich bylo zatčeno a 85 z nich bylo posláno do koncentračních táborů; 23 z nich útrapy nacistického věznění nepřežilo.

Katoličtí duchovní byli vzdělanými a schopnými lidmi. Mnozí  mohou sloužit jako příklad hledání dobré vůle a porozumění, když se snažili překonávat nacionalismy devatenáctého a zejména pak první poloviny dvacátého století vystavěné  bariéry v této národnostně smíšené oblasti. Kněží také viděli a chápali již od počátku nástupu nacismu v sousedním Německu a o to více po záboru Sudet, zrůdnost a zcestnost nacistické ideologie. Neváhali se jí otevřeně postavit a  neváhali o ní svým farníkům říkat pravdu a to se jim v mnoha případech stalo osudným. To jsou důvody, proč si jejich působení zaslouží alespoň toto  malé připomenutí.

Katoličtí kněží již před válkou a v jejím průběhu viděli zrůdnost nacistické ideologie a mnozí z nich se jí také nebáli otevřeně postavit. Za to byli nacistickou totalitní mocí krutě perzekvováni. Do jaké míry se však poměry v Sudetech po osvobození, po skončení války, změnily?

Vrátíme-li se ještě jednou do obce, v níž působil  P. Dr. Lev, baron Skrbenský, tedy do Melče, pak za připomenutí stojí ještě jedna, neméně pozoruhodná  skutečnost.  Farářem v Melči byl od roku 1940, tedy téměř po celou dobu války a také ještě po válce  P. Ignatz Kleweta.  Ten byl v lednu 1946, tedy v době již téměř rok trvajícího míru, zatčen a uvězněn v Opavské věznici. Bylo to  době, kdy německy mluvící obyvatelstvo v ČSR, bez rozdílu věku a pohlaví, bylo dekrety presidenta republiky  zbaveno občanství i občanských práv, majetku a cti. Bylo povinno nosit na oděvu označení „N“, podobně jako byli za nacistického režimu označováni žlutou hvězdou Židé, nesmělo se volně pohybovat, muselo odevzdat rozhlasové přijímače a potravinové poukázky dostávalo pouze v poloviční výši, v takovém rozsahu, jako za války Židé. A také nesměli na veřejnosti mluvit německy.  A právě tím se P. Kleweta, který samozřejmě mluvil jak německy, tak i česky, provinil. Důvodem jeho zatčení byla skutečnost, že při mši, v poslední den roku 1945, mluvil ke shromážděným věřícím, z nichž byla velká většina původních, německy mluvících obyvatel Melče, při kázání německy. Na tento jeho čin hned pohotový informátor upozornil československé úřady a ty začaly konat. P. Kleweta byl dne 19. ledna 1946 zatčen, vyslýchán a v třeskutém mrazu, na otevřené korbě nákladního automobilu, převezen  do opavské věznice, kde byl několik měsíců  bez rozsudku vězněn. Poté byl, na konci dubna 1946, přímo z věznice, zařazen do prvního ze sedmi vysidlovacích transportů, které v roce 1946 odvážely německé obyvatele Melče do Německa.  Dne 12. května 1946 již sloužil první mši ve svém novém domově, obci Vöhl am Edersee v Německu.  

A tady se nabízí jakási paralela s osudy P. Smolika z Nových Lublic. Oba, P. Smolik i P. Kleweta byli za svá slova, pronesená v kostele zatčeni a vězněni v Opavě, oba  byli posléze deportováni. Za melečského faráře však jeho farníci v roce 1946 jít do Opavy orodovat nemohli. P. Smolik skončil v koncentračním táboře, kde zanedlouho zahynul.  P. Ignatz Kleweta věznění přežil. A žil ještě dlouho.  Může to však ospravedlnit způsob, jakým s ním bylo rok po válce zacházeno?

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Informační zdroje:

1.    Essler, L. Ein beitrag zur Geschichte des Dorveš Meltsch und Umgebung. Melč: 1912

 

2.    Farní kronika obce Melč

3.    Graubner, J. Boj proti kněžím v Sudetách 1938 – 1945. Olomouc: 2001

4.    Grulich, R. Sudetoněmečtí katolíci jako oběti nacismu. L. Marek. Brno: 2002

5.    Novobilský, J. Melč v minulosti a přítomnosti. Masarykova obecná a měšťanská škola v Melči. Opava: 1936

6.    Schreier, J. Minulost a současnost bývalého Vikštejnského panství a panství Razumovských. Část 7 – obec Melč. ČSOP 72/06 Opava, Matice slezská. Opava: 2002. Strojopis – nepublikováno.

7.    Schromm, K. J. Meltsch. Hohenloher Druck – und Verlaghaus. Gerabronn: 1996

 

 

 

 

 

 

 

 

(134) 4. SKRBENSKÝ Z HRISTE, Lev
(1863-1938)

Birth. June 12, 1863, Hausdorf, archdiocese of Olomouc, Moravia, Austria-Hungary.

Early life. Served in the 6th Regiment of Dragons until he entered the seminary in 1885.

Education. Seminary of Olomouc, Olomouc, 1885; and Pontifical Gregorian University, Rome (doctorate in canon law).

Priesthood. Ordained, July 7, 1889, Olomouc, by Gustav von Belrupt-Tissac, titular bishop of Germaniciana, auxiliary of Olomouc. Chaplain in Dub for three years. Went to Rome to study and served at the church of S. Maria dell'Anima. Vicar in Ostrava Moravska; pastor in Meltsch; provost of college Kromeriz and pastor of Saint Maurice, Kromeriz. Canon of the cathedral chapter of Olomouc, 1899.

Episcopate. Elected archbishop of Prague, December 14, 1899. Consecrated, January 6, 1900, Olomouc, by Theodore Kohn, archbishop of Olomouc.

Cardinalate. Created cardinal priest, April 15, 1901; received red hat and title of S. Stefano al Monte Celio, June 9, 1902. Participated in the conclave of 1903, which elected Pope Pius X. Decorated with the grand cross of the Austrian Order of Sankt Stefan, 1910. Participated in the conclave of 1914, which elected Pope Benedict XV. Elected archbishop of Olomouc by its cathedral chapter, January 1916. Confirmed by the Pope, May 5, 1916. Resigned pastoral government of the archdiocese, July 6, 1920 and retired to a convent. Later, moved to his brother's house in Schönpriesen, near Aussig, Bohemia. Did not participate in the conclave of 1922, which elected Pope Pius XI, because of illness.

Death. December 24, 1938, Olomouc, Czechoslovakia. Buried in the metropolitan cathedral of St. Vaclav, Olomouc. Last surviving cardinal of Pope Leo XIII.

Links. His statue in his tomb, metropolitan cathedral of St. Vaclav, Olomouc.