Kdo byl vikštejnský pán Mikuláš Bravantský z Chobřan

25.12.2009 00:17

  

Petr  Zahnaš

  

     O Mikuláši Bravantském z Chobřan a jeho bratru Vilémovi je z literatury známo, že byli násilníky a kořistníky, kteří svou neblahou činností na konci 16. století  sužovali daleké okolí hradu Vikštejna.  Dočteme se o tom v českých i německých  pracích, pojednávajících o dějinách Opavska i samotného hradu Vikštejna, který Bravantským  v té době patřil. [1])   Existují i verze, označující Mikuláše Bravantského za loupeživého rytíře. Vedle toho se však setkat i s verzí naprosto opačnou, představující nám Mikuláše Bravantského jako šlechetného kavalíra, ochránce dam a pilného hospodáře. [2])

     Bravantští byli potomky starobylého polského šlechtického rodu, vzešlého z Chobřan na Sandoměřsku. Janek z Chobřan byl na sklonku 15. století ve vojenských službách opavského knížete Viktorina Poděbradského a již r. 1497 je připomínán v Opavě, kde mu téhož roku, v pondělí po svatém Jiřím (25. dubna) osvobodil vévoda Jan Korvín dům. Tento dům stál naproti klášteru sv. Ducha a Janek jej zdědil po svém příbuzném Janu Kaňkovi z Vřesovic. Kolem roku 1516 koupil na Opavsku statek Bravantice a odtud se začal psát Bravantský z Chobřan.  Jankův vnuk, Jan starší Bravantský z Chobřan, vlastnil již na Opavsku kromě zmíněného domu v Opavě a Bravantic i Bořutín, Chřenovice, Šamařovice, Klimkovice, Žibřidovice a Chuchelnou s hradem Fulnovem. [3])  Byl ženat s Annou Petrovičovou Carvátovnou z Větče, která zemřela někdy mezi roky 1593-1595 a zanechala mu kromě synů Jana ml., Mikuláše a Viléma také dceru Kateřinu.

     Jan starší Bravantský, stejně jako jeho synové, zůstal katolíkem i na sklonku 16. století, tedy v době, kdy reformace na Opavsku vrcholila a většina šlechty  byla protestantská. O jejich příslušnosti ke katolictví svědčí mimo jiné i to, že Jan st. postavil r. 1586 v Bořutíně katolický kostel a jeho syn Jan ml. byl ve službách olomouckého biskupa Stanislava Pavlovského.  Dobré vztahy mezi biskupem a Bravantskými trvaly i poté, co byl Jan ml. 24.července 1589 [4]) z biskupských služeb propuštěn, aby doma vedl hospodářství za churavého otce. Dokladem těchto vztahů je mimo jiné i to, že 16. dubna 1590 posílá biskup Stanislav  Janu mladšímu české a německé knihy  proti luteránům a slibuje mu poslat i zlatý groš se svým erbem, jen co najde mistra, který by jej zhotovil. Jan starší se pak jistě opět  brzy uzdravil, neboť roku 1591 koupil hrad Vikštejn a polovinu k němu náležejícího panství.

     Zboží vikštejnské vlastnil od roku 1558 Jan Planknar z Kynšperka, který se o ně r. 1576, po smrti své matky, rozdělil se svou neteří Mandalenou. Ta dostala vsi Čermnou, Dolní, Svatoňovice,  Staré a Nové Těchanovice, Melč a Radkov. Jan Planknar si sám ponechal hrad Vikštejn, městečko Vítkov, Horní Ves, Velký a Malý Klokočov a Lhotku až do roku 1591, kdy tento svůj díl prodal Janu st. Bravantskému.

     Prodej  poloviny vikštejnského panství Bravantským způsobil roztržku mezi Janem Planknarem a jeho neteří Mandalenou, která se k tomuto zboží hlásila jako přednostní kupec. A tak žaluje r. 1591 Mandalena Planknarová svého strýce Jana Planknara že: „...v úterý  po svatém Františku téhož roku prodal Janu staršímu Bravantskému za 22.000 zlatých svůj díl panství, ...... k čemuž já, podle pořádku ssutí, lepší právo mám a on, Jan Planknar peníze za to ssutí ode mne přijíti nechce.“ [5])

     Mandalena se svou žalobou neuspěla a proto přikročila k jinému  způsobu znemožnění prodeje. O tom se dozvídáme z dalšího soudního zápisu: „Téhož roku (1591), na den svaté Hedviky, když měl Jan Planknar postupovati  zboží vikštejnské, prodané Janu st. Bravantskému a lidi jemu v hold uvésti,  tu Mandalena Planknarová poslala písaře svého Klementa do Vítkova a do těch vesnic oznamujíc, aby se na zámek Vikštejn nestavěli a Bravantskému holdu nečinili, že ona je ve všem zastúpí“. [6])

     Tak se stalo, že lidé z celého panství se k holdu na hrad Vikštejn nedostavili, a proto byl purkmistru, fojtu, starším a celé obci městečka Vítkova a ostatních vsí k panství náležejících, položen rok s Janem Planknarem „...poněvadž ti lidé svévolně neposlušenství proti jeho milosti pánu svému se dopustili a když jest je na zámek  Vikštejn obeslal, k němu přijíti nechtěli a holdu podle smlouvy o zámek Vikštejn s příslušenstvím učiněné Janu staršímu Bravantskému učiniti nechtěli. Pan hejtman a páni soudci zemští nechť je v trestání své bráti ráčí a ti lidé budou povinni ten hold panu Bravantskému vykonati“. A tak byli poddaní později k holdu přinuceni, i když se svými novými pány měli spory i nadále.

     Tak například r. 1592 byl položen rok městečku Vítkovu s jejich pánem Mikulášem Bravantským [7]) a o rok později s ním měli spor lidé z Velkého i malého Klokočova. Oba roky byly r. 1598 vymazány, neboť ani jedna ze stran se k soudu nedostavila. Ještě ani roku 1593 nebyly poměry mezi vikštejnským pánem a jeho poddanými ve Vítkově  urovnány, protože toho roku Mikuláš Bravantský podal žalobu na urozeného vladyku Adama Zyra že prý  „...9. března téhož roku, přijedúce do Vítkova, poddané odtud i z Horní a Dolní Vsi svolal  a je vzbouřil tak, že žádných povinností konati nechtěli a po jeho odjezdu z gruntů svých pryč odešli.“ Na čí popud se tak stalo nevíme.

     S Mandalenou Planknarovou se totiž Mikuláš Bravantský smířil již v roce 1591, kdy mu přislíbila prodat i svou polovinu vikštejnského panství. Stalo se tak, když Mandalena pobývala nějaký čas na Mikulášově tvrzi Bravanticích. Zdá se, že právě její pobyt na Bravanticích  a také to, že mělo dojít ke ztenčení rodinného majetku, její manžel Adam Oderský z  Lidéřova těžce nesl.  Proto se také dostal do tuhého sporu s mladým vikštejnským pánem. Jejich rozepře se natolik vyhrotila, že ji musel urovnávat opavský zemský hejtman. Ten vzal oba v roce 1592, na den sv. Víta  (15.6.) na závazek, aby se k sobě pokojně chovali.  Jeden ani druhý však slib, složený do hejtmanových rukou nedodržovali příliš důsledně a je pravděpodobné, že bouře poddaných ve Vítkově vznikla z popudu Oderského. Mikuláš Bravantský ovšem sám zavdal také nejednu příčinu k tomu, aby se mu Oderský mstil.

     Někdy na konci roku 1593, nebo na začátku roku 1594 přešlo vikštejnské panství z otce Jana st. na Mikuláše a ten si, nejspíše na základě příslibu, který dostal od Mandaleny Planknarové, začal osobovat právo na celé panství. A tak se i na polovině, která však ještě stále náležela k majetku Oderských, choval tak, jako by mu již patřila. Z toho vzešly opět žaloby, jejichž obsah nesvědčí ani o Bravantského šlechetnosti, ani o tom, že bychom ho mohli považovat za kavalíra. Tak například 29.dubna 1594 si stěžují čermenští opavskému zemskému hejtmanu Ondřeji Bzencovi z Markvartovic, že: „...Mikoláš Bravantský, přijedúce do vsi ‘Červné’,  majíce s sebú několik osob na koních, Hanz Andrysa, fojta čermenského, na zahradě jeho, kde při ovcích byl, sám svú osobú kyjem zbil a na fojtství sklep, kde peníze sirotčí a jiné věci tej dědiny obecní se chovají, Martinovi Šutolovi, svému maštalíři,  bráti dopustil. A když téhož sklepu vylámati nemohli, aby jim otevřen byl, samotnú fojtovú nutili. [8])

     O čtyři dny později, třetího května téhož roku, prosí  „všecka dědina vsi Radkova“ svého pána Oderského, aby je chránil proti panu Mikuláši Bravantskému na Vikštejně, který  „...nás poddané Vaší milosti, kde kterého zastihne, i čeládku na polích tluče a bije, což též minulých dní i fojtu čerminskému učinil. Ještě také statečky naše bráti hrozí“.

     V témže roce, o něco později, žaluje Adam Oderský na Mikuláše Bravantského že:

„1. Ačkoliv já a Mikuláš Bravantský od nebožtíka Jana z Vrbna, hejtmana zemského na den sv. Víta roku 1592  na závazek cti a víry vzati jsme byli, aby spolu řečí i skutkem  v pokoji byli, že Mikuláš Bravantský  r. 1594 ve čtvrtek po svatém Marku, přijedúce do vsi Červné na grunt můj a manželky mé, Andrysa fojta čermenského kyjem zbil a okrvavil.

 2. Že tu v ‘Červné’ sklep, kde peníze a jiné věci sirotčí tej dědiny se chovají, otevříti dal a několik kordův fojtových vzíti dopustil.

 3. Že téhož roku fojta radkovského na vlastní louce jeho kyjem zbil a

 4. že jest roku 1594 po neděli Cantate (4. neděle po velikonocích) o jarmarce při freiunku fojta Jana Radkovského na Horním rynku (opavském) pěstí zbil a okrvavil“.

Všechny roky byly vymazány, pro nepořádnost, neboť měla vinit jeho manželka Mandalena, jíž statky patřily.

     V průběhu roku 1594 jednal asi Bravantský s Mandalenou o odkoupení její části panství, ale nejspíše působením Oderského nedošlo jednání ke zdárnému konci. A tak 16. října pohnal Bravantský Planknarovou, že mu: „...leta 1591, ve čtvrtek před sv. Kateřinú, na tvrzi Bravanticích přislíbila prodati za 22.000 zlatých svůj díl statku vikštejnského a postúpiti mu jej, jakmile druhý díl toho statku od jeho otce, Jana Bravantského se mu dostane. A teď toho neplní“. Soud dne 13. prosince 1594 rozhodl, že Mandalena Planknarová a Adam Oderský jsou povinni Bravantskému to zboží prodati.[9])

     Ještě téhož roku si fojtové, úřady a lidé všech vsí na části panství, patřící Mandaleně stěžují zemskému hejtmanovi na svou paní: „Prodadouce nás paní Mandalena Planknarová panu Bravantskému, jest nám poručeno, abysme se před paní svou a pana manžela jejího (tj. Oderského) postavili. My, jsouce lidé sprostní a obávajíce se nějaké těžkosti, i tudíž také aby s námi tak nebylo nakládáno, kdybychom jiné vrchnosti v moc uvedeni byli, jakož se s některými v jiných dědinách děje a tak z tej příčiny, jsouce lidským neštěstím trestáni, jsme se nepostavili“.

     Proto bylo 6 fojtů a 8 lidí z těch vesnic dáno do vězení a delší čas tam ponecháno, až pak byli propuštěni na rukojmí. Když pak požadovanou částku 1.500 zlatých nesložili, protože dali dohromady jen 600, byli na pokyn Planknarové opět vsazeni v Opavě do vězení.

     Z předešlé žaloby vidíme, že zacházení s poddanými na panství Bravantských odpovídalo tomu, nač si stěžovali lidé z Čermné a Radkova a koneckonců i sám Adam Oderský. Lidé proto volili raději neposlušnost vůči Oderskému a Planknarové, protože věděli, že tam nebudou postiženi tak krutými tresty.

     Z několika listů, uložených v Žerotínsko-vrbenském archivu v Praze [10]) se dovídáme, že soudem byli k předání vesnic, z dílu panství, prodaného Planknarovou, ustanoveni Jan a Bartoloměj Bruntálští z Vrbna. V listě, napsaném na Vikštejně 20. března 1595, prosí Mikuláš Bravantský oba zmocněné, aby předání majetku do jeho rukou provedli co nejrychleji. Vlastní předávání a hold novému pánovi  se pak mělo konat 2. dubna v Čermné.

   Ve stejný den (tedy 20.3.1595) píše Adam Oderský hejtmanu Bzencovi z Markvartovic, že Mikuláš Bravantský s „...těmi pány co při něm jsou a jinými pomocníky“ vpadli na jeho díl panství a „...písaře mého svázali a na Vikštejn hnali“.

     Po násilnostech, jichž se Bravantský dopouštěl na poddaných vikštejnského panství není divu, že vlastní předávání druhé poloviny panství a holdování novému  pánu se rovněž neobešlo bez odporu. Je pochopitelné, že poddaní z oněch šesti předávaných vsí neměli ani v nejmenším radost z toho, že jejich novými pány budou Bravantští. [11] ) A proč byla jako místo k holdování zvolena právě Čermná?  Nejspíše proto, aby zdejší poddaní byli po  předešlých sporech příkladně uvedeni v poslušnost novému pánu. V neposlední řadě také proto, že to byla velká ves s kostelem.

     Z dalších listů, uložených v žerotínsko-vrbenském archivu se dovídáme, že před čermenským  fojtstvím došlo ke srocení lidí, kteří se nové vrchnosti zdráhali složit poddanský slib. I to nám dokresluje zoufalství vikštejnských poddaných, neboť víme, že když se takto postavili svému pánu na odpor, byť i jen pasivní, byli stíháni značnými tresty.

     Až teprve po delším vyjednávání se komisařům podařilo před fojtstvím shromážděný lid přimět k poslušnosti a holdování Bravantským. Jediný, kdo složit hold odepřel a ze strachu před Mikulášem utekl, byl čermenský fojt Hanz Andrys. Bravantští ho pronásledovali a tak se Andrys snažil využít církevního azylového práva, uprchl do kostela a skryl se zde ve zvonici.  Až dovnitř kostela ho však pronásledoval Mikuláš Bravantský a tam ho za jeho neposlušnost opět tělesně ztrestal. Při tomto činu byl snad přítomen i starý Jan Bravantský. Pro týrání poddaných a znesvěcení čermenského kostela byl Mikuláš žalován a pře se postupně dostala až k Nejvyššímu soudu Království českého do Prahy.

     Bravantští hledali pomoc a ospravedlnění svého činu, a proto žádali o přímluvu i svého dávného přítele olomouckého biskupa Stanislava Pavlovského. A tak biskup píše 10.července 1595 nejvyššímu purkrabímu českému, že: „...Mikuláš Bravantský jede do Prahy, aby ukázal svou nevinu, byv viněn i s otcem, že v kostele ve vsi Čermné dopustil se skutku rouhavého. Jsou to lidé katoličtí...“. Z citovaného dopisu vidíme, že biskup byl ochoten pominout i znesvěcení kostela, a to jen proto, že se ho dopustila osoba jemu dobře známá a nemalou roli zde hrála i skutečnost, že Bravantští byli katolíky. To bylo v době vrcholícího protestantismu dostatečným důvodem, aby se jich biskup zastal. O tři měsíce později píše biskup opět do Prahy, tentokrát nejvyššímu sudímu českému. V dopise se přimlouvá za Mikuláše Bravantského  „...jenž do Prahy jede k roku jemu s Adamem Oderským položenému“.

     Mezitím i Mikuláš sháněl další svědectví ve svůj prospěch. Dovolával se proto i „očitých“ svědků události - komisařů určených k předání zmíněného zboží. Proto dne 28. srpna píše dopisy, v nichž žádá  komisaře o vydání svědectví. V dopisech můžeme najít některá pozoruhodná místa. V prvním z dopisů prosí Bedřicha Moše z Moravičína aby dosvědčil, jak mu pan Bartoloměj a Jan z Vrbna v neděli provodní (2. dubna)  „...lidi z těch 6 vsí v horách .....ve vsi Čermné v hold a poddanost uvodili, jakož i o episodě  u kostela v téže vsi“. Druhý dopis adresoval Janu Bruntálskému z Vrbna a prosil ho, aby  vydal svědectví o předání vsí  „...jakož i o srocení lidu před fojtstvím v Čermné z poručení  Adama Oderského a o příhodě před kostelem v téže vsi“.

     Bravantský se patrně měl v úmyslu hájit tím, že vzbouření lidu v Čermné vyvolal Adam Oderský, protože nechtěl uvedené zboží ztratit. Vsi a celá polovina panství však už od prosince 1594 manželům Oderským nepatřila, protože podle rozhodnutí zemského soudu ze 13.prosince 1594 musela Planknarová panství prodat. K prodeji došlo ještě téhož roku, jak vyplývá ze stížnosti fojtů a starších obcí, která byla citována výše. Proto je velmi nepravděpodobné, že by se poddaní nechali Oderským navést k neposlušnosti a odepření poddanského slibu, když už před 4 měsíci mu ze strachu z nového pána poslušnost odepřeli. Proto je nutno hledat příčinu odporu poddaných v Čemné spíše ve strachu z Bravantských. Podobně tomu bylo i u fojta Andrysa, jenž před nimi, po velmi špatných předchozích zkušenostech uprchl a hledal úkryt v kostele.

     V obou výše citovaných Bravantského dopisech je výslovně uvedeno, že k „příhodě“ došlo před kostelem nebo u kostela, takže k znesvěcení tedy vlastně nemohlo dojít. Žerotínsko-vrbenský archiv však obsahuje ještě jeden dopis, kterým je odpověď Jana Bruntálského Mikulášovi, napsaná v pondělí po sv. Františku (6. října) 1595. V ní Jan Bruntálský píše, jak podle posudku Soudu knížectví Opavského, vyneseného v Opavě, Mandalena Planknarová z Kynšperka zmocnila jeho - Jana st. Bruntálského a strýce jeho Bartoloměje Bruntálského z Vrbna k uvedení Mikuláše Bravantského v držení 6 vesnic u Vikštejna. Dále popisuje odpor lidí z těch vesnic, kteří se z návodu Adama Oderského  shromáždili před čermenským fojtstvím a teprve po delším vyjednávání složili panu Bravantskému hold, kromě fojta, který se skryl na zvonici. Pan Jan z Vrbna hájí závěrem Mikuláše z obvinění, že znesvětil čermenský kostel, když se dožadoval vydání fojta tam ukrytého. Na rubu dopisu je však poznámka: „Svědomí od  Jana st. z Vrbna o tom, jak sú zmocněni byli k tomu  a že sem v kostele nebyl“.

     Fakt, že Jan z Vrbna Mikuláše hájí je dán jednak tím, že byli spolu v příbuzenském vztahu  a způsob, jakým to má učinit mu Bravantský naznačil ve svém dopise z 28. srpna. Jan z Vrbna proto ve svém svědectví píše, že ke srocení lidí došlo z návodu Oderského. Poddaní však byli do Čermné obesláni proto, aby tu Bravantskému holdovali.  A proto by je sem Oderský určitě nezval.

     Důležitá je i poznámka na rubu listu. Bravantský žádal Jana z Vrbna, aby vydal svědectví o tom, co se stalo před  čermenským kostelem . Jan z Vrbna ho však hájí, že neznesvětil kostel, když se domáhal vydání fojta tam ukrytého. Znamená to tedy, že fojt se ukryl v kostele. Bravantský se snad nejdříve venku dožadoval jeho vydání. Když mu nebylo vyhověno, nebo nejspíše  rovnou, vtrhl dovnitř a tam poté došlo k onomu „rouhavému skutku“, o němž píše biskup Stanislav. O tom však již Jan z Vrbna ve svém svědectví mlčí. Že neví, nebo nechce vědět, co se uvnitř kostela událo, o tom svědčí poznámka na rubu listu „...a že sem v kostele nebyl“.

     Mikuláš Bravantský se pak objevuje pro týrání poddaných a znesvěcení kostela u soudu  v Praze, kde byl, nejspíš pro nedostatečnost důkazů, mluvících v jeho prospěch, vzat do vazby. Po nějaké době, strávené v pražském vězení byl propuštěn, ale musel se zavázat, že až do ukončení soudní pře neopustí  Prahu. Při nejbližší příležitosti však uprchl a vrátil se zpět na Vikštejn. O jeho útěku se mimo jiné dovídáme i z dopisu Stanislava Rogojského, který píše 26. února 1958 z Brna olomouckému biskupu Stanislavovi že: „...došla zpráva, že pan Bravantský, proti závazku, na který vzat jest, z Prahy kradmo ujel“. Mikuláš tedy z Prahy uprchl někdy na přelomu let 1597 a 1958. 

     Po svém útěku se opět usadil na Vikštejně, kde pobýval s bratrem Vilémem a dalšími výtečníky, jako byl opavský šlechtic Karel Kotulínský nebo Pavel Štěpán. Byli to lidé podobného ražení, s nimiž si Bravantský velmi dobře rozuměl.

     Mikuláš byl po útěku z Prahy prohlášen za  škůdce a opovědníka zemského a s ním i jeho společníci. Roku 1598 byl nařčen i Václav st.Sedlnický z Choltic, že je pomocníkem Bravantského a že „na horách poctivým lidem cestu zastupuje“. Jestli tomu tak skutečně bylo, nevíme.

     S Bravantským a jeho společníky se na Vikštejně zdržovala i Mandalena Planknarová, která ač provdána za Oderského, udržovala s Mikulášem Bravantským důvěrné styky již od roku 1591. Poměry mezi manželi Oderskými se tak postupně zhoršovaly a jejich roztržka vyvrcholila nejspíše prodejem poloviny vikštejnského panství Bravantskému. Paní Mandalena pak žila odloučeně od manžela ve svém domě v Opavě na Dolním rynku a roku 1596 na Oderského podává žalobu že“... v pátek přede dnem, o půl  jedenácté hodině den památky Všech božích svatých do domu mého, s pomocníky,  v šatech momoračských, majíc na tvářích larvy neboli maškary vpadl, svú velikú vůli nade mnů, ubohú ženú provedl: Já, chtíc se dověděti, jaký by tam pokřik v domě mém povstával a majíc svíci v ruce svej, braní dobytů bodmo na mě udeřil a potom i z ručnic po mě, když jsem vzhůru do komory své se obrátila utíkajíc, střílel“.[12])

     Neblahá činnost Bravantských a jejich společníků se neomezovala jen na vikštejnské panství, ale zasahovala i do vzdálenějšího okolí hradu. Proto se 17. května 1599 usnesl sněm olomoucký takto: „Poněvadž Mikuláš a Vilím Bravantští, zapoměvše se nad svou poctivostí, od Jeho Milosti císařské za opovědníky  a zhoubce zemské prohlášeni byli a u přátel na Moravě pobývali, nemá je nikdo u sebe ponechávat, ani čeládky jejich, než má se jimi ujistiti a je zavříti dáti, až do dalšího císařského poručení“.

     Bravantští byli tedy psanci, ale stále jim ještě zbývalo dobré a pevné útočiště - hrad Vikštejn. Aby byl učiněn jejich řádění konec, vyzvali opavští stavové město Opavu, aby vyzbrojila 300 mužů k jejich přepadení a zajetí. Městská rada se však zdráhala, pokud stavové sami se svými poddanými proti nim nevytáhnou. Na to vypsala slezská knížata a stavové 200 tolarů na jejich dopadení a opavští stavové slíbili 500 tolarů tomu. kdo živé zajme či usmrtí Bravantské a Planknarovou. Také těšínský vévoda a krnovská vláda byli vyzváni, aby proti nim zbrojili.

     V červenci se opavským podařilo zajmout Kotulínského a Štěpána a tak Mikuláš Bravantský, vida marnost svého odporu, uprchl i s Planknarovou do Polska. Adam Oderský sice žádal polskou vládu o vydání své nevěrné manželky, ale nejspíše bez úspěchu. A tak císař Rudolf II., prohlásil v dopise, datovaném v Plzni ve středu po neděli křížové roku 1600, Mandalenu Planknarovou za bezectnou a mrtvou.

     Adamu Oderskému pak císař, jako náhradu za útraty, které mu pro Bravantského vznikly, dal do držení hrad Vikštejn i s celým panstvím a 3. prosince 1611 mu je pak vložil do opavských zemských desk.

     Vilém Bravantský se snad z obvinění, proti němu vznesených alespoň částečně očistil, protože roku 1605 je připomínán jako držitel domu v Opavě. 6. ledna 1606 dokonce žádal olomoucký sněm, aby: „ten artykul z roku 1599 byl vyzdvižen a on znovu na poctivosti opatřen“. To se však nestalo, nejspíše proto, že svou nevinu nemohl dostatečně prokázat.

    



[1] Sakreida, R. : Hrad Vikštejn. Opava 1933;   Peter, A.: Burgen und Schlösser in Herzogtum Schlesien. Těšín

  1879.;  Ulrich, J.: Geschichte der Stadt Wigstadtl; Biermann, G.: Geschichte der Herzogthümer Troppau und     

  Jägerndorf, Těšín 1874;  Kresta, J.: Vítkov a Vikštejn, Vítkov 1957.

 

[2] Popelář, B.: Vikštejnská úvaha o tradici, Vítkovsko 3/1958  a týž:  Listy vikštejnského pána Mikuláše                  ra       Bravantského z Chobřan , Vítkovsko 7/1959.                  .

[3] Zemský archiv Opava, Zukalova pozůstalost.

[4] Pilnáček, J.: Rody starého Slezska  I, Jílové u Prahy  1969, str. 102 - mylně uvádí rok 1590.

[5] Zemský archiv Opava, Zukalova pozůstalost.

[6] Tamtéž

[7] Držel Vikštejn společně se svým otcem až do roku 1594, kdy přřešlo celé panství do jeho vlastnictví.

[8] Zemský archiv Opava, Zukalova pozůstalost

[9] Tamtéž

[10] Haas, A.:Archív žerotínskovrbenský, Praha 1939, s. 140 - 149.

[11] Mikuláš žil v té době na Vikštejně se svým otcem Janem st..

[12] Zemský archiv Opava, Zukalova pozůstalost.