Kaple v Zálužném

 

Kaple v Zálužném – výjimečná drobná sakrální stavba

 

 

Osada Zálužné je místní částí města Vítkova. Leží v hlubokém údolí meandrující řeky Moravice, v centru přírodního parku Moravice. Dnes je střediskem rekreační oblasti. V samotné obci i jejím okolí nacházíme typický krajinný prvek - fenomén, neodmyslitelně spojený a výrazným způsobem charakterizující zdejší kulturní krajinu.  Jsou to haldy  zaniklých břidlicových dolů.

Osada Zálužné – německy Moradorf, vznikla v roce 1785 na panství Melč,  rozparcelováním dvou panských dvorů. Jmenovaly se Dvůr Zálužné (Saluschenhof) a Moravický dvůr (Morahof). Odtud byl také vzat základ české i německé podoby  jejího jména.  Osada vznikla na katastru obce Nové Těchanovice a zpočátku byla osadou drobných zemědělců a dřevařů. Zdejší bohatá ložiska břidlice začala být využívána až v první polovině 19. století. Nejprve v malém rozsahu, jednotlivými majiteli pozemků. Tam, kde její ložiska vycházela na povrch  byla, i bez většího technického zázemí, relativně snadno těžitelná.

Rozvoj těžby břidlice ve velkém rozsahu zde začal zhruba od poloviny 19.  století a byl spojen s osobou Josefa Nitmanna, majitele zdejší usedlosti č. 20. Ten je uváděn jako zakladatel a provozovatel nejen největšího zdejšího důlního díla – mohutného třípatrového důlního komplexu přímo v centru obce (Nitmannův důl), ale také některých menších dolů, jako například o několik let později otevřené šachty Carl, nacházející se asi 700 m severně od prvního dolu. Byl v nedalekém sousedství jeho usedlosti, v blízkosti Mokřinek, při hranici katastru obce Melč.  Vedle této, velmi úspěšně se rozvíjející průmyslové těžby břidlice, která také významným způsobem změnila strukturu zaměstnanosti místních obyvatel, když se mnozí ze zemědělců a dřevařů postupně stali horníky, pokračovaly přirozeně i snahy majitelů jednotlivých nemovitostí o drobnou nebo i rozsáhlejší těžbu této, tehdy velmi vyhledávané suroviny.

Zdejší usedlost č. 8, která byla jednou z budov původního Moravického dvora, koupil v roce 1884 Franz Gebauer. I on se záhy začal zabývat myšlenkou využití bohatého břidlicového ložiska, nacházejícího se pod jeho, nově nabytými pozemky, ležícími mezi oběma původně Nitmannovými doly. Ty však mezitím již změnily majitele. Velký třípatrový důl v centru obce Nitmann prodal Jakobu Lindnerovi a majitelem šachty Carl se v roce 1884 stal podnikatel Weisshuhn.  Franz Gebauer se pro své nové podnikání spojil s majitelem zdejšího, Novotěchanovického mlýna Mahrem a společnými prostředky i silami ještě v roce 1884, zahájili na pozemku 841, nad Gebauerovým statkem, ražbu nové štoly.  Do první poloviny roku 1885 vyrubali vodorovnou štolu o délce několika desítek metrů a první těžební komoru, v níž začali dobývat břidlici.

Rok 1885, mimochodem rok stého výročí existence osady Zálužné, byl pro zdejší břidlicové doly rokem osudným a  tragickým.  Tehdy, z neznámých příčin, došlo  k mohutnému průvalu spodních vod do všech tří uvedených dolů, které byly situovány ve svazích Moravického kopce – Morabergu.  Nejmenší škody tato událost způsobila ve velkém dole Lindnerově, v centru obce. Vzhledem k tomu, že je situován v poměrně příkrém svahu nad řekou Moravicí, má při hloubce cca 70 m tři, vzájemně propojená patra, z nichž to třetí, nejnižší, je těsně nad úrovní řeky. Tento důl se s nenadálým přívalem vody vypořádal poměrně velmi dobře. Voda protekla důlním dílem a z jeho nejnižšího patra odtekla do Moravice. Poškozena byla jen část zařízení dolu. Malý vodní tok v dole zůstal a jeho prostorami protéká dosud. Horší byla situace ve Weisshuhnově dole Carl, který byl ze západního svahu Morabergu přístupný pouze asi 40 m hlubokou svislou šachtou. Důlní prostory byly vodou zcela zaplaveny. Odčerpávání vody a snižování její hladiny bylo i při vysoké rentabilitě dolu,  příliš nákladné. Proto se Weisshuhn rozhodl řešit situaci vyražením asi 400 m dlouhé odvodňovací štoly, vedoucí od šachty západním směrem a končící v lese nad náhonem Melečského mlýna. Tím byly důlní vody odvedeny do Moravice a důl byl opět navrácen do provozu. Společně s vedlejší šachtou Friderike, ležící již v Mokřinkách, se v něm pak břidlice těžila až do 30. let 20. století.  

Nejtragičtější a nejkatastrofálnější následky měl průval spodních vod do nově budovaného Gebauerova a Mahrova dolu. K náhlému zaplavení těžební komory i vstupní štoly došlo v době, kdy v byli v dole spolu s horníky přítomni i oba společníci, Gebauer a Mahr. K dovršení tragédie přispěla zejména skutečnost, že do vstupní štoly byl přístup pouze svislou, několik metrů hlubokou šachtou. Těžce zraněnému  Franzi Gebauerovi se ještě s velkými obtížemi podařilo dostat se k ústí svislé šachty, odkud jej další horníci vytáhli na povrch. Mlynář Mahr už takové štěstí neměl. Poté, co voda zalila spodní část těžební komory a vstupní štolu, zůstal v komoře uvězněn a po marných pokusech dostat se ven, se zde utopil. Stal se tak jedinou známou přímou obětí tohoto důlního neštěstí. Franz Gebauer, i přesto, že nešťastnou událost přežil, se dlouho z utrpěných zranění zotavoval. Prožité trauma v něm zanechalo trvalé následky. Vedle nevyléčitelných zdravotních obtíží šlo zejména o neustále se vracející výčitky a pocit viny . Po několika letech, v roce 1893 převedl svůj majetek, statek i s vodou již trvale zaplaveným dolem, na svého syna Julia Gebauera a jeho ženu Annu a zanedlouho poté zemřel. Manželé Julius a Anna Gebauerovi se pak rozhodli uctít památku této události založením kaple. Dne 6. srpna roku 1897 na terénu bývalého dolu, u nově vybudované silnice, v těsné blízkosti ústí šachty, které se již několik let říkalo „Wasserloch“ – Vodní díra, nechali z původního pozemku vyčlenit novou stavební parcelu č, 87, jako místo pro stavbu kaple.  Brzy poté začali s její stavbou. Kaple, která byla jejich soukromým majetkem a která měla navždy připomínat nejen uvedenou tragickou událost, měla být také památníkem všech obětí zdejších břidlicových dolů. Soukromou, i když všem běžně přístupnou, kaple zůstala až do konce druhé světové války. Byla vždy příslušenstvím statku č.p. 8 a i při jeho prodejích přecházela na nové majitele, kteří se o ni vždy vzorně starali. Po roce 1945, po vysídlení jejích posledních majitelů, se stala majetkem státu a posléze pozemek č. 87 a s ním i kaple, přešly do vlastnictví obce, nyní města Vítkova.

 

 

Pohled na Zálužné s nově postavenou kaplí z doby kolem roku 1900

 (vpravo, nad zástavbou obce, haldy velkého, třípatrového Nitmannova (Lindnerova) dolu)

 

 

 

 

Manželé Gebauerovi se pokusili odčerpat vodu ze zatopeného dolu, ale ta jej opět velmi rychle zatopila. To je přivedlo na myšlenku zřídit zde studnu, která pak byla až do konce 20. století využívána záluženskými občany a okolní domy z ní měly zřízeny už v meziválečném období vodovodní přípojky. Protože se jednalo o velmi vydatný vodní zdroj, přivedlo to manžele Gebauerovy, po dohodě s představiteli obce,  na další ušlechtilou myšlenku, zřídit vedle kaple, na pozemku dolu, také hasičskou zbrojnici. Pro ni nechali z pozemku dolu vyčlenit novou parcelu č. 103. A tak po sboru dobrovolných hasičů v Nových Těchanovicích vznikl v prvních letech 20. století také dobrovolný hasičský sbor v Zálužném. V současné době, kdy je pozemek lomu majetkem města, není pozemek, ani studna udržována a využívána. Město odprodalo bývalou hasičskou zbrojnici soukromníkovi a povolilo zbourat její charakteristickou věž, sloužící dříve k sušení hadic. Tím byl významně porušen její vzhled i celkový ráz místa, tvořený právě komplexem dvou, původně břidlicí pokrytých drobných budov – kaple a zbrojnice a mohutnou, vedle kaple rostoucí lípou.

Také samotná kaple nebyla od 2. světové války až do počátku 90. let udržována. Pouze o její vnitřní vybavení se staraly místní obyvatelky, které se neobávaly projevit své náboženské cítění ani v dobách nejintenzivnější socialistické výstavby.  Teprve na počátku 90. let se z iniciativy několika místních občanů a majitelů rekreačních objektů, bez přispění města, jako jejího majitele, podařilo svépomocí opravit vnější fasádu kaple a nově pokrýt jižní polovinu její střechy břidlicí. Tehdy byl také nad vchod kaple umístěn nový břidlicový kříž, připomínající zdejší horníky a letopočet 1843. Tento letopočet však není rokem stavby kaple, ale vztahuje se k počátkům zdejší těžby břidlice.

 Břidlicová krytina severní strany střechy byla později, na základě soukromé iniciativy, v letech 2002 a 2004 opravována, ale v té době již byly krovy a bednění střechy v tak špatném stavu, že krytinu neudržely a do kaple začalo masivně zatékat.  Proto ji místní občané alespoň provizorně pokryli plachtou a začali, jako občanská iniciativa, jednat s  jejím majitelem, městem Vítkovem, o její opravě. V roce 2009 se po komplikovaných jednáních s majitelem objektu, za výrazné pomoci opavského pracoviště Národního památkového ústavu, podařilo dohodnout provedení rekonstrukce krovů a bednění střechy a stropu kaple a její provizorní pokrytí lepenkou. Věžička kaple, s břidlicí pokrytou lucernou, zůstala zachována. Současně bylo ze strany občanské iniciativy – občanského sdružení Vlastenecký poutník v Budišově, zahájeno jednání s pracovnicemi Národního památkového ústavu o zapsání kaple do Ústředního seznamu kulturních památek.

Rekonstrukce střechy kaple – srpen 2009

 Představitelé občanského sdružení Vlastenecký poutník  jsou přesvědčeni, že si to tato, svým způsobem velmi výjimečná stavba, bezesporu zaslouží. Existují pro to, podle našeho názoru, nejméně dva významné důvody. Jednak je to tradiční břidlicová krytina objektu a výborná řemeslná tesařská a zejména pokrývačská práce na lucerně kapličky. Ta je již, po zboření kaple sv. Jana v Melči ve druhé polovině 20. století, ve zdejší oblasti těžby břidlice, na stavbě podobného typu, ojedinělá. Druhým a možná ještě závažnějším důvodem je právě příčina a okolnosti jejího postavení a věnování památce horníků zdejších břidlicových dolů. Zejména pak myšlenka, postavit ji na paměť a jako trvalou připomínku těch, kteří ve zdejších dolech pracovali a při těžbě břidlice zahynuli. To je podle našeho názoru  naprosto výjimečný a ojedinělý  příklad spontánně vzniklého památníku zdejší, v 19. a první polovině 20. století velmi významné hornické činnosti, který nemá v širokém okolí obdobu. Z podobných důvodů snad vznikly jen, dnes již zničené hornické kostelíky sv. Marty a sv. Anny, na svazích Příčného vrchu u Zlatých hor.  

Mgr. Petr Zahnaš

místopředseda občanského sdružení Vlastenecký poutník

Budišov nad Budišovkou  

listopad 2009

 

Další informace o kapli najdete také na: 

ostrava.idnes.cz/kaplicky-na-opavsku-ozivaji-d1z-/ostrava-zpravy.aspx?c=A120611_125649_ostrava-zpravy_jog

 

 

 

 

Příloha č. 1  

Mapa okolí Zálužné z roku 1910

 

 

 

V obci „Mohradorf“ – Zálužné byla v té době veškerá výstavba situována jen vlevo od silnice. Vpravo, v severní části osady, je pouze jediná stavba a tou je kaple na místě dolu.  Gebauerova usedlost č. 8 je dům, situovaný v levém horním rohu vyznačeného území osady. Dále vpravo, v jižním svahu Mohra-Bergu, jsou nad sebou znázorněny 3 haldy (patra) velkého Nitmannova dolu. V severním svahu Mohra-Bergu, je mezi dvěma lesy, znázorněna  halda šachty Carl a dále, severně od ní, pak u křižovatky silnic v Mokřinkách,  halda šachty Friderike. Vlevo, přes silnici od šachty Carl, v lese, jižně od „Meltscher Muhle“, je halda vytěženého materiálu u ústí odvodňovací štoly. Nitmannova usedlost č. 20 je samostatná budova u silnice mezi šachtou Carl a ústím odvodňovací štoly.

 

  

Příloha č. 2

Také na dalším snímku katastrální mapy jsou dobře patrné poměry v osadě Moradorf – Zálužné na přelomu 19. a 20. století.  Vedle názvu osady, na jejím severním okraji, je vpravo od silnice znázorněn terén bývalého Gebauerova dolu.  Proti němu, vlevo pod silnicí, pak halda vytěženého odpadového materiálu.  Gebauerův statek č.p. 8 je skupina tří budov ve tvaru písmene „U“, které leží pod křižovatkou místních komunikací, v levém části osady. Vpravo od obce, ve svahu Morabergu, jsou nad sebou znázorněny tři patra velkého Nitmannova dolu s původními stavbami, jež byly součástí důlního komplexu a cestami, sloužícími pro odvoz vytěžené suroviny k hlavní silnici, procházející osadou.